Do Terezína byl z Chocně deportován ve svých čtrnácti letech, přidělili ho na chlapecké oddělení B2. Z devíti kamarádů však zůstal Martin Roubíček jediný. Ostatní museli odjet v transportech do vyhlazovacích táborů.

Já byl v Terezíně, když tam přišli zdecimovaní vězni z pochodů smrti. Je tak těžké na to vzpomínat!

On však přežil a po válce se šťastně shledal s rodiči. Ne všichni jeho příbuzní vyvázli živí, strýc Bedřich a babička Pavla zemřeli v Osvětimi. Z obav, že se jako buržoazní rodina stanou třídními nepřáteli komunistického režimu, emigrovali do Argentiny.

Celý příběh pamětníka